www.frantisektopic.cz

květen 2011
V květnu 2011 vyšla publikace Jan Patočka, Korespondence s komeniology I.
Věra Schifferová, Ivan Chvatík a Tomáš Havelka (edd.).
Praha: OIKOYMENH, 2011. 653 s. (Sebrané spisy Jana Patočky; Sv. 21). ISBN 978-80-7298-439-8.

V tomto svazku je vůbec poprvé vydána Patočkova korespondence s komeniology, např. s norskou komenioložkou českého původu M. Blekastadovou, se S. Sousedíkem, dále pak s L. Mašínovou, J. Popelovou, J. Ludvíkovským, J. Bramborou aj. Edice poskytne pramenný základ pro úplnější poznání díla našeho předního interpreta Komenského, pro dějiny filosofie a literatury i pro politické dějiny 20. století. V tomto ohledu je zvláště cenným pramenem korespondence M. Blekastadové z doby bezprostředně po smrti J. Patočky s předními evropskými vědci (např. s L. Landgrebem, R. Jakobsonem). Korespondence Milady Blekastadové s Janem Patočkou tvoří podstatnou část svazku a je prvním korespondenčním souborem z její rozsáhlé pozůstalosti, který byl takto zveřejněn. Rukopisná pozůstalost Milady Blekastadové, včetně rozsáhlé korespondence s celou řadou osobností české a evropské vědy a kultury druhé poloviny 20. století, je uložena ve Filosofickém ústavu AV ČR a je postupně zpracovávána.

Milada Blekastad
Zakladatelka Nadačního fondu Františka Topiče Dr. philos. Milada Blekastadová byla bohemistka, komenioložka a překladatelka.
Narodila se 1. července 1917 v Praze. Její otec Jaroslav Topič byl synem významného nakladatele Františka Topiče – od roku 1913 se podílel na vedení firmy. Matka Milada ovlivňovala ediční profil nakladatelství ve dvacátých a třicátých letech, kdy byly mimo jiné publikovány její překlady z ruštiny, angličtiny a němčiny. Její široké kulturní zájmy a styky s řadou osobností tehdejší umělecké a intelektuální elity formovaly duchovní klima rodiny a měly veliký vliv na dceru Miladu. Matka přivedla dceru i k četbě severské literatury, zatímco zájem o historii prohloubila ve zvídavé gymnazistce její profesorka dějepisu Milada Holá. V roce 1934 se mladičká dívka provdala za norského malíře Hallvarda Blekastada a odcestovala s ním na vysněný sever.
Jazykový talent, zděděný nejspíše po matce, uplatnila nejprve v překladech z norštiny. Již v roce 1936 vyšel v edici Topičovy bílé knihy její první překlad - historický román Vichr z hor od Inge Krokanna. Po smrti Jaroslava Topiče a prodeji firmy Jaroslavu Stránskému (1936) pokračovala Milada Topičová v nakladatelském podnikání svého tchána a manžela pod hlavičkou nové firmy „Topičova edice“. Zde vyšly v pokračující edici Topičovy bílé knihy další dva překlady její dcery Milady (roku 1939 byl poprvé představen českým čtenářům jeden z nejvýznamnějších norských autorů 20. století Tarjei Vesaas románem Vraní koně, roku 1942 následoval román Závěje Inge Krokanna).
Konec třicátých let přinesl však i první překlad z češtiny do norštiny (pohádky Němcové, Erbena a Kuldy), kterým Milada Blekastadová zahájila dlouhou řadu svých překladů starší i moderní české literatury. Vedle Komenského spisů Labyrint světa a ráj srdce (1955) a Informatorium školy mateřské (1966) a děl Karla Čapka či Jaroslava Seiferta překládala Milada Blekastadová především autory, kteří v 70. a 80. letech nesměli ve vlasti publikovat: Ivana Klímu, Milana Kunderu, Václava Havla, Ludvíka Vaculíka a další. V roce 1968 jí byla udělena výroční cena Svazu norských překladatelů za překlad Vaculíkova románu Sekyra a roku 1988 jí přátelé z českého disentu v konspirační atmosféře soukromého bytu předali cenu edice Petlice za překlady samizdatových autorů. O jejím překladatelském díle napsal lapidárně Ludvík Vaculík: „Na tom příběhu a výsledku je až otřesně zvláštní to, že přítomnost nějaké národní literatury na cizím území záleží na jednom člověku ...“ (Lidové noviny, 8.7. 1997).
V druhé polovině 50. let a pak znovu v letech 1970–1987 přednášela Milada Blekastadová českou literaturu na univerzitě v Oslu. Její přednášky vyšly tiskem v knihách Millom aust og vest (Mezi východem a západem; Oslo 1958) a Millom bork og ved (Mezi kůrou a dřevem; Oslo 1978), literatuře své rodné země věnovala desítky článků.
Komenským se začala zabývat v polovině 50. let, kdy vyšel její překlad Labyrintu světa a ráje srdce s předmluvou, jež zaujala profesory z univerzity v Oslu. Milada Blekastadová obdržela stipendium a podnikla rozsáhlý výzkum, který vyústil v doktorskou disertaci a posléze v její bezmála devítisetstránkovou monografii o Komenském (Comenius. Versuch eines Umrisses von Leben, Werk und Schicksal des Jan Amos Komenský, 1969). Podrobné vylíčení Komenského osudů a zmapování galerie desítek, ba stovek jeho polozapomenutých současníků, se kterými se stýkal, spolupracoval, přel, rozcházel a scházel, patří dodnes k nejsilnějším rysům její knihy. Vedle výsledků svého vlastního bádání orientovaného především na souvislosti působení Komenského a jeho děl ve Skandinávii a na otázky spojené s rozenkruciánskými spisy, shrnula Blekastadová poznatky, které přineslo komeniologické bádání od počátku 30. let (tj. od monografie Nováka a Hendricha) do poloviny 60. let (tj. zhruba do prvního úplného vydání Komenského životního díla Obecné porady o nápravě věcí lidských).
Obecné poradě věnovala několik studií otištěných v odborných časopisech. Inspirovala a všemožně podporovala snahy Antonína Škarky a později Julie Novákové o vyluštění Komenského rukopisu Clamores Eliae. Průkopnické byly její edice nevydané korespondence Komenského a jeho přátel (1976) a jeho zetě Petra Figula (1989), jež čerpaly mimo jiné z bohatých fondů Hartlibovy pozůstalosti chovaných v univerzitní knihovně v Sheffieldu.
Z jejích dalších publikací jmenujme ještě hojně užívanou švédsko-anglickou edici Komenského obranného a zčásti autobiografického spisku Continuatio admonitionis fraternae s připojeným faksimile latinského originálu (1975) a edici faksimile svatebního sborníku vydaného u příležitosti sňatku Petra Figula s Komenského dcerou Alžbětou (1980), opatřenou rozsáhlou úvodní studií.
Od roku 1957, kdy jí bylo po dlouhých devíti letech zákazů povoleno na týden se vrátit do vlasti a navštívit matku, Milada Blekastadová jezdila do Československa častěji. V srpnu 1968 proslula i jako pohotová publicistka, která byla schopna zprostředkovat norským médiím bezprostřední reportáže z okupované Prahy, převzaté přímo z vysílání Československého rozhlasu. V době normalizace musel režim její sporadičtější cesty do Prahy tolerovat díky tomu, že se stala pracovnicí norského ministerstva kultury. Po roce 1990 přijížděla opět každý rok a ti, kdo ji znali, mohli jen obdivovat její energii a duševní svěžest.
Milada Blekastadová pracovala v posledních letech svého života na revizi své velké monografie pro připravované druhé vydání. Její energie a píle byla obdivuhodná a kdo s ní někdy rozmlouval o Komenském a jeho světě, potvrdí, že její detailní znalosti odhalovaly často užaslému spolubesedníkovi dříve netušené souvislosti. Nereprodukovatelný půvab měly i vzpomínky paní Blekastadové na setkání s významnými badateli – Dmytrem Čyževským, Romanem Jakobsonem, Janem Patočkou, Klausem Schallerem, i na přátelství s Julií Novákovou. Z jejího vyprávění dýchal kus kulturních dějin této země a byla by z něj věru skvělá kniha memoárů. V roce 1997 udělil prezident republiky Václav Havel Miladě Blekastadové za její celoživotní práci Medaili Za zásluhy.
Milada Blekastadová zemřela 25. října 2003 v Oslo.